VÍTR V PLACHTÁCH
„Žijte ve slunečním svitu, koupejte se v moři a dýchejte divoký vzduch!“
Ralph Waldo Emerson[1]
VÍTR V PLACHTÁCH
Kurátorky : Nadia Rovderová a Terezie Zemánková, odborná spolupráce: Anežka Šimková
autoři: Curt Raoul Brkovic, Dagmar Havlíčková, Vít Kosinka, Daniela Mikulášková, Ota Prouza, Jaromír Šimkůj, Veronika Zapletalová
technická spolupráce: Antonín Vrňák, Miloš Marek produkce: Elis Unique
Výstava Vítr v plachtách vznikla jako homage Vítu Kosinkovi, autorovi, jehož díla jsme v Artinbox gallery vystavili již roku 2011/2012 v rámci projektu Mentální vrstevnice. Poté, co Vítek roku 2018 zemřel, překazil jeho výstavu nejprve covid a následně také předčasný odchod kurátorky jeho první výstavy, naší drahé kolegyně Ivany Brádkové. Tento projekt je tedy zároveň poctou její osobnosti a práci.
Vít Kosinka (1976– 2018) se narodil českým rodičům v italské emigraci. Většinu svého dospělého života prožil v krásném prostředí centra Casa Loic – chráněného domova pro osoby s mentálním hendikepem, založeného na principech antroposofie Rudolfa Steinera, erv obci Capena poblíž Říma. Vedle práce v truhlářské dílně se zde věnoval kreslení a malování. Nevyčerpatelným tématem jeho děl a snad i iniciačním momentem jeho tvorby se staly intenzivní zážitky z plavby na plachetnici, které s přáteli z Casa Loic podnikal. Zdá se, že Vítkovy kresby barevnými fixami a pastelkami, ale i jeho koláže z barevných papírů a akrylové malby zachycují jeho nadšení z plachtění, okouzlení z nebe mihotajícího se na hladině moře, z vůně okurky, melounu a ryb, z křiku racků vznášejících se nad obzorem, ze šumění vln a jejich hedvábné hebkosti i z pohlazení vlahého vánku. Vítek Kosinka dokázal výtvarnými prostředky spontánně uchopit tyto neopakovatelné momenty, které intenzivně snímal všemi smysly, a zprostředkovat je ostatním.
Schopnost zafixovat představy / touhy / vzpomínky výtvarným jazykem je vlastní i ostatním umělcům, které jsme k výstavě Vítr v plachtách přizvali. Při jejich výběru jsme postupovali intuitivně, bez ohledu na to, zda se jedná o autodidakty spadají do kolonky „art brut“, nebo o výjimečně senzitivní současné profesionální umělce a umělkyně. Vznikla tak platforma pro mnohohlasý chorál napříč žánry a kategoriemi, který chce být poctou zdánlivě banálním krásám přírody, vůni dálek a nevyčerpatelné touze po jejím nasávání.
Po dvanáctileté odmlce se zde znovu objevují vibrující abstrahované krajiny Curta-Raoula Brkovice, Karla-Herze Hirmera a Klause Zelmera z německého ateliéru Augustinum, autorů, kteří se představili již na výstavě Mentální vrstevnice.
Podobný osud jako tito tvůrci s mentálním hendikepem sdílí také český autor Ota Prouza (1959), který prožil celý život v Domově pro osoby se zdravotním postižením v Brtníkách. Přesto (nebo možná právě proto), že oblast České Švýcarsko prakticky neopouští, ve své tvorbě se vydává na daleké výpravy do pulsujících světových megpolí, které nahlíží z ptačí perspektivy. Jeho mnohametrové kresby poslepované z kusů papírů zobrazují dopravní uzle, železniční tratě, tunely a silnice, nad kterými ční obrysy mrakodrapů – symbolů „velkého světa za velkou louží.“
Také Jaromír Šimkůj (1955) je stále „on the road“. Pravidelně dojíždí z Boskovic do Brna, kde učí na Střední umělecké škole. Během každodenní cesty vlakem si do vlastnoručně poslepovaných sešitků podélného formátu zaznamenává siluety krajiny ubíhající za okénky vagónů –vertikály stožárů a horizontály kolejnic, spletence drátů elektrického vedení a obliny kopců. Tyto rychlokresby pak v domácí dílně cizeluje a převádí do materiálu: modeluje je z drátů a ková z plechů a vytváří tak unikátní prostorové kresby, které vždy fungují ve vzájemných (pokaždé jiných) konstelacích a také v korelaci s prostředím, do kterého jsou zasazeny.
Klíčovou technikou bruntálské rodačky Daniely Mikuláškové (1974) je výšivka, která se stala také tématem její disertační práce na Filosofické a pedagogické fakultě univerzity Palackého v Olomouci. Materialita nití, bavlnek a surových pláten snad dokáží lépe než „pouhá kresba“ zakonzervovat opojné a krutě pomíjivé krásy – třeba mořskou hladinu vibrující až do Věčnosti.
Chvějící se vodní hladinu evokují také skripturální kresby olomoucké autorky Dagmar Havlíčkové (1967). Tato kustodka v Muzeu umění Olomouc a zároveň absolventka Teologické fakulty tamtéž, která nedávno konvertovala k pravoslaví, začala po smrti svého manžela psát obsedantně stále tutéž modlitbu – a činí tak dodnes. Píše různými abecedami, v různých jazycích, různých barvách a také různými směry na malé formáty i na dlouhé role papíru. Pravidelná repetice písmen, slov a vět, jejich rytmus a dynamika fungují nejen jako grafický prvek, ale také jako uklidňující mantra, která autorku přivádí do stavu kontemplace.
Veronika Zapletalová (1971) se systematicky zabývá krajinou a architekturou v ní zasazenou. Přestože její přístup je v souhrnu de facto konceptuální, podstatnou kapitolou její tvorby je kresba a malba. Zapetalová svá krajinná panoramata a „portréty mraků“ maluje zásadně v plenéru a nechává přírodní jevy zasahovat do tvůrčího procesu – neutíká před mrholením, nechává rozpíjet kapkami deště, rozfoukat ji větrem a vytváří tak jakési mentální vrstevnice krajiny.
Přestože každý ze zde zastoupených autorů s sebou nese jiný osobní i profesní příběh, každý z nich pracuje v jiných podmínkách, v jiném kulturním kontextu a s jiným ohlasem, všichni mají cosi společného: Tvorba je pro ně větrem, který pohání jejich plachty, je energií, která sytí jejich životy – a prostřednictvím jejich děl i ty naše. Ostatně, jak praví americká autorka knižních bestsellerů Kristy Brombergová„… V životě nejde o to, jak přežít bouři, ale jak tančit v dešti“.
Projekt podpořil Státní fond kultury ČR, celoroční výstavní program Artinbox Gallery podpořil grant MČ Praha 1. Otevřeno úterý – čtvrtek: 16 – 18 h., anebo po předchozí domluvě.
……………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Artinbox Gallery, Perlová 3, Praha 1
www.artinbox.cz, nadia@artinbox.cz, tel. +420 777 748 433
[1] Ralph Waldo Emerson byl americký unitářský duchovní, esejista, básník a filosof. Byl vůdčí postavou hnutí transcendentalistů, americké verze romantismu se zvláště blízkým vztahem k přírodě.
